A to je kaňjec přátelé. Chápu Váš zármutek, přicházíte o svůj čtrnáctidenní chleba a váš život se bezmála stane povrchním a bez napětí. Ten můj se vrací do toho, co bylo normální, konec povrchním starostem a nekonečným radostem. Je to jako si psát epitaf.
Žila tam,
mrzla, odstrčena v koutku pro špínu východní,
spolu s posledním sněhem zmizela i poslední odtažitost,
srdce jim roztála,
byla vtažena.
A teď se vrací,
realito, vzdej se!
Realitě vzdej se!
Nebo tak nějak. Básník ze mě asi nebude, leda nějaký nepochopený. Nevidím důvod tohle protahovat, vždycky mi připadalo, že k dobrému steaku nejsou omáčky, tak úplně potřeba. Fintýně zdar, budu si držet palce, aby byl důvod začít brzy blogovat znovu.
Mám
takový špatný pocit, že s blížícím koncem přicházím o ironický nadhled a
pověstný ostrovtip. Nevím, odkud se to vzalo, ale prostě je to tu. Mám to tu
ráda! I přes sněho a hnuso, finy s unifikovaným neveselým obličejem
a nespočet ruských spoluopičanů. Jedno z možných vysvětlení je to, že
se pohybuji už několik dnů… nebo týdnů ve stavu z „kocovinky zpět na
hladinu" a plaveme dál. Kolotoč rozlučkových pártošek se tvářil skoro
nekonečně, až na to, že zítra bude ta moje a tak už vidím na konec tunelu, je
tam tma.
Osvědčilo se mi, že jsem naprosto
nemožná v loučení a to jak za stavu střízlivosti, tak v úpadku mysli. Moje
oblíbená věta je "Have a nice life", nedokážu být prostě tak
optimistická a předstírat, že si opravdu myslím, že se ještě někdy uvidíme a
tak se děsím zítřka. Zítřků.
Ovšem, abych nenechala umřít mé
zábavné já (nebo přinejmenším to trapné), je třeba zaznamenat, jak taková
poslední párty může vypadat.
1. Masked ball - organizováno těmi
nejpřátelštějšími Litevkami, co po světě kráčí. Jsou tak vtipné, krásné a
všudypřítomné, pokud zapomenete tleskat, rády se Vám připomenou. Pokud, jste si
nepřečetli program JEJICH plesu, rády Vám ho zopakují i několikrát. "Tak tančete, tančete, je to rumba, raz
dva tři… Hop, upadl jsi, Jirko!. Jirko, i když je to techno, jsi na plese, tak
prosím, tančete, tančete, bude to waltz." My ženy prozři-vší,
vybaveny 4,7% nápoji, jsme se odstřelily již ze startu. Akce, která byla
neoficiálně zvolena za nejhorší party erasmus roku měla ovšem poněkud parádní
afterparty. Tančete, tančete.
jezerní ženy
2. After Masked ball - pokusily se organizovat poněkud
opomínané Litevky. Dojezd, jako každý jiný, proběhl v místním klubíku, kde na
nás čekala velká finská šou. Po dalších pár střelách do krevního oběhu z nitra
gigantické vagíny konečně vkročila na podium hvězda. Finský rap je pecka!
Prototyp místního muže - tlusťoch v kapsáčích a rybářské čepičce - vystoupil
pro nadšené publikum (20 finů a 20 erasmáků - pod obraz). Z nejhorší párty
roku, se rázem stala ta, co bude zcela jistě nezapomenutelná.
3. Den poté,
opět se loučíme - po rozjezdu, after v klubíku, kam jsme se vzdorovitě (české
trio) rozhodly nevyrazit a stáhly k sobě do pekel pár dušiček. Naprosto
nevyžádaně finskou krasotinku, která mi zakempovala v kuchyni a i přes
většinovou nelibost, se rozhodla zůstat a otravovat nám krásným lidem naše
krásné životy.
Vytrženo z kontextu, který stejně nedával smysl:
K: Já jsem z Česka.
Finská krasotinka: Ahaaaa, takže
ty jsi Ruska (se spokojeným výrazem).
Ano, je to potvrzeno, jsme
předměstí velmoci, které už i tak zabírá snad 3/4 světa.
Mnohem příjemnější dušičkou byl
týpek z velkým T z Nepálu. Ještě teď, když si na tu noc vzpomenu, řeknu si v
hlavě chi chi. Za pomoci běžných domácích potřeb a bylinek, oregano či co, nám
vyčaroval téměř domácí pohodu. Chi chi.
4., 5., 6… - barbecau, piknik, procházka, kulečník,
pivo, posezeníčko na koberci… a kolotoooooč brzdí.
Part dva
Ve chvílích výjimečné střízlivosti, či pokusech o
ni, stále ještě navštěvujeme školské zařízení. V posledních dnech, jsme si
spolu s Potyboty uplácaly sklolaminátovou loďku, která snad i docestuje k domovu
a výhledově z ní bude nejlépe pelech pro kočku nebo třeba truhlík. Brýle
jsou dokončeny i zaplaceny (hauuuu), pokud nebudu lenoch - pravděpodobnost
nízká, bude zveřejněn vývoj, postup, práce, utrpení.
Part tři
barbecau
Cestujemé. Snažíme se, co to jde. Hlavní myšlenkou
je najít místo na piknik, kde se budeme moci pohodlně povalovat, několik hodin.
Ideálně s radlerem (zrak Vás neklame, teda alespoň pokud čtete radler, i
zde existuje tato milá dvouprocentní limonáda, akorát nestojí dvacku). Protože
je ale konec a víme, že už nebudeme věky hladovět, nejsme tak úplně socky, na
pikniček si ty kouzelné plechovčičky kliďánko zakoupíme čtyři, což je cena
přibližně tak vysoká, jako dát si 4 margarity na vyhřáté zahrádce v baru.
Part čtyři
I přes všechno mé nově nabyté nadšení, stále nejsem
schopna akceptovat, to jak mě neakceptuje ruská komunita. Poslední doslova
třešničkou na dortu byla to vřelé rozloučení mé ruské spolubydlící, tentokrát
té psí. V posledních týdnu mi dvakrát zanechala v kuchyni hovno naprosto
obřího rozměru a její skvělá panička, ho přišla uklidit i o několik desítek hodin
později. Moje revanš ovšem byl opravdové bordelárium, po probíhajících
rozlučkách. Cha!
A to není konec, ještě jeden slovní průjem bude
zaslán z letiště. Teď mě čeká loučení a pak týden s mojí drahou
maminkou, která mi mimo jiné pomůže zabalit, kabátky a botičky, kterých mám
víc, než jsem plánovala.
Než začnu s osloskými chvalozpěvy musím se podělit o
jeden z posledních údivů, co tady bude kdy zmíněn. Nedávno jsem tu
s lehkou ironií popisovala začátek léta a ještě chvíli předtím byla
zmíněna finská randící nekultura. Ale musím to čestně potvrdit, léto už je
tady. Všechno začala podivným momentem na schodišti v dílnách, kde mě zvesela
pozdravil Fin, kterého jsem poznala v jednom z místních klubíků (jsou
tu přesně dva) a který mě úspěšně ignoroval celé tři měsíce. Dospěla jsem
k názoru, že byl zpitý natolik, že si mě nepamatuje a ono ejhle, přišlo
léto a chlapec se probral z amnézie. To jsem ještě neměla ani potuchy o
tom, že je to první vlaštovka přicházejícího léta. To nejsilněji udeřilo na
poslední párty. Nejeden Fin nás s Potyboty obdařil úsměvem, někteří se
dokonce rozhovořili (co na tom, že finsky a vzhledem k jejich stavu, ani
nebyli schopni přepnout do internacionálu) a totální překvapení, které mi téměř přineslo srdeční zástavu, bylo když mi
jeden z nich sáhnul na moje epesní pozadí a jsem si celkem jistá, že to
nebyl omyl. A druhotný znak tohoto období je teda to teplo, abych nezapomněla.
Jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme
Oslo. Výlet doslova za všechny prachy, který vyvolal téměř
emocionální orgasmus. A to i přesto, že celá tahle hurá akce byla na nejvyšším
stupni socka výletnictví.
vymetání černých děr v Helsinkách
Celá story začíná už v Helsinkách, kde se duo Sporty a
Potyboty vydalo do čtvrti, kterou v průvodci popisují jako bohémskou, ve
skutečnosti je to spíš takový chudý příbuzný všemi milované brněnské Veveří (pro
ty co nejsou všichni: ulice se zvýšenou frekvencí barovosti, ne tak zcela v centru
města). Zde započala akce levné pivo, ze které se zákonitě musela stát tour de
bar. S každým dalším pivem, rostla naše odvaha navštívit pravé finské
metal doupě. Na letiště jsme dorazily mírně nakřápnuté a dovedly večer do
finále čerstvou zásobou českého vína. Tedy noc první – ubytovna: Lavička, kam
moc nesvítí, je blízko toaletám.
Holmenkollen - 1. výhled na Oslo, 2. o deset minut později (aneb skandinávské počasí)
Po třech hodinkách kvalitního opileckého spánku bylo načase
vydat se za svým cílem. V letadle jsme nedostaly ani kafe, pfff, kam ten
svět spěje. Oslo nás ale přivítalo s otevřenou náručí, jako hodná babička
s drdolem a čerstvou buchtou. Až na to, že buchtu nám nikdo nedal. Propastný
rozdíl mezi Finy a Nory, možná spíš mezi Finy a celým světem. Byli milý,
dokonce jsme podezřívali autobusáky, že prošli školením přátelskosti. A bylo
teplo, velké teplo, připekla jsem si čelo a vypadala jako chodící semafor. A
prostě tak nějak všechno… čisto, tak že fotka vypadá jako dokonalá vizualizace.
No a chlapy… ti jsou tááák všechno. Jako nejlepší zboží k pokoukání jsme
shledaly mladé otce. Mňam. Kávičku jsme si daly v socka provedení (v kelímku z nejmenovaného fastfoodu)
a vzaly si ji k moři, stravovaní proběhlo v dalším nejmenovaném bagetovém
fastfoodu, do kterého se u nás chodí jen svátečně, v Norsku byl tou nejekonomičtější
variantou (cena sendviče byla jen nepatrně vyšší než toho našeho, zatímco vše
ostatní je třeba násobit nejméně třemi). A jako správné šetřilky jsme všechno
prochodily po svých, což přivodilo nemilý následek mojí noze, přesněji nártu –
vyrostlo na něm cosi podobné grepu, co mi dočasně způsobilo ochrnutí palce.
Potyboty byla statečná a ani mě nezmlátila, za to věčné fňukání, velké díky
ženo. Noc jsme strávily u známé známého, která nás dokonce nakrmila - je dobré
mít známé, co mají známé.
poslední pohled na zemi zaslíbenou
Druhý den jsme se rozšoupnuly (ne nešly jsme se najíst jako
dospělý lidé) a vydaly se na výlet lodí. Dvě hodiny povoženíčka kolem pobřeží a
ostrovů s chatičkami prominentních Norů. Tam padlo konečné rozhodnutí,
hledá se Nor! Zcela pragmaticky nebo spíš vypočítavě. To prostě nemohlo být
naposled, co jsme tam byly. Noc třetí byla zasvěcena opět letišti Helsinki.
Bydlet ve Sněhové lhotě má totiž spoustu již zmíněných nevýhod a další v řadě
je i ta, že po 11 večer do téhle díry už autobus ani vlak nezavítá. Tedy v konečném
součtu jedenáct hodin nekvalitního stránku, břicho nacpané sendviči v akci
a nohou, zralou k amputaci jsme dorazily domů. I přes všechny útrapy se
ještě teď culím, jak měsíček na hnůj. To je země zaslíbená!
Dost dobře nevím, jak to dnes uchopit. Finové sice tvrdí, že
začalo léto, dokonce to ztvrdily oficiální skoro-slavností, ale očima špinavé
výchoďačky je to tak různě, pracovně tomuto období přezdíváme hnuso. I když
dnešek, lze prohlásit za jeden z těch lepších dnů, alespoň co se počasí
týče, dokonce jsem si pro inspiraci koupila láhev nekřesťansky drahého vína a
grisiny, sluním se v nejteplejším svetru a snažím se zplodit další
kapitolu mého veledíla. Už jsem téměř v polovině obou ?lahůdek? a začíná
to vypadat spíš na slovní průjem, než na něco ke čtení.
I přes výslovné varování jsem se pod vlivem 11,5 procentního
vína (na kterém píší, že voní po citrusech… snažím se to nevdechovat, když
polykám) rozhodla opět kopnout do radioaktivního hnoje. Pokud se po několika
dnech ztratím z povrchu zemského, znamená to v první řadě, že google
překladač je kvalitní nástroj a neposledně taky to, že byste si měli uvědomit,
že existují velmoci o kterých, není radno vypustit z mordy křivého slůvka.
Pokud přežiji bez úhony, nabízím své postřehy mexickým produkčním studiím.
Sebevražedná mise
Socka piknik u řeky v Porvoo (photo by M. Šebková)
V posledním týdnu jsem se zcela nechtěně stala součástí
posledního jednání ruského milostného příběhu. Než se začnete děsit, byla jsem
jen vedlejší postava, téměř nezávislý pozorovatel, který jednu chvíli fandil
straně první, pak druhé a pak už žádné, protože zbytečné protahování závěrečné
scény nemá nikdo rád. Ona totiž velectěná princezna dostala pár pátků zpátky
trochu roupy a tak jí vídám každé ráno, jak se nenápadně plíží z vedlejšího
bytu (pochopitelně osídleného pohledným mladým RUSKÝM jinochem). Přes všechny
předpoklady a domněnky velekníže nejspíš bude jen blb, ale hluchý a slepý není,
tak se zlým tušením přijel na nečekanou kontrolu, princezna se štěstím vyvázla.
Dalšího pátku, když byla její výsost po hodinách příprav
konečně oděna a připravena na slavnostní večeři, přiřítil se velkokníže znova…
a bylo zle. Jako bych už tak dost netrpěla při těch hodinách skype-hádek, teď jsem
to měla hezky v přímém přenosu. Princezna konečně našla dostatek
slušnosti, aby velkoknížete pustila k vodě, jenže to jsme ještě netušili,
že se pán nerad koupe a k vodě prostě jen tak nepůjde.
Problikávající scény: princezna za sebou zabouchne dveře, já
sedím v kuchyni, velkokníže rozdýchává první nával vzteku v princeznině
komnatě, velkokníže mě žádá o moje klíče od pevnosti, já se bojím a dávám mu
je, částečně fandím jeho snaze bojovat za pravou lásku, velkokníže odchází,
velkokníže se vrací a používá můj telefon, vyděšeně googluji čísla taxi služby,
velkokníže odchází… někde během pronásledovací akce kočáru princezny ztrácí pas
(nebo ho jen někam šikovně schová). Ráno: Probouzím se a nalézám byt okupovaný
velkoknížete, odvážně si vyžádám klíče a pak už zbaběle prchám na celodenní
výlet (který byl mimochodem famózní, Porvoo je moc fajnový místečko pro socka
pikniky). Mezitím přijímám špionážní pokyny od princezny, je ničitel stále v pevnosti?
Po návratu zcela zdrcena zjišťuji, že se bitevní pole opět přesunulo do naší
kuchyně. Neděli trávím plížením k lednici a na záchod, snažím se skrýt
svoji existenci, v pondělí ve večerních hodinách kníže konečně odplave
zpět na mafiánský břeh světa. Vysvětlení mé osobě podané: Velkokníže přišel o
cestovní doklady a tak nemohl opustit Ledové království v termínu ihned,
já jsem totiž asi hluchá, blbá a slepá, abych si myslela, že ruská byrokracie
umožňuje získání pasu, během víkendu. Jsem zkušená cestovatelka a vím, že skoro
celý víkend zabre jen celní kontrola. Můžeme jen tajně doufat, že tahle
tragická komedie nebude mít takovou sledovanost, aby stála za pokračování.
Moje drahé české "sestry"
rozesmáté z vlastní naivní představy zdejších oslav
Léto slavnostně dorazilo
Finská party, na které byli Finové ochotni
s námi komunikovat - aneb přišlo léto
(photo by K. Silvola)
A trochu na zklidnění emocí, něco chladně finského. Pokud se
tady na tomhle místě něco naučím, tak je to neočekávat, ale předpokládat. V praxi
tedy z toho co očekáváte, uberte nejméně 90% a pak přijmete tento
předpoklad. 30. dubna v naší malé prohnilé zemičce probíhají různé
slavnosti provázené nespoutaný alkoholovým veselým. Ve chvíli, kdy jsem
zavětřila, že místní mají něco, co nazývají Vappu, mé srdce zaplesalo a totálně
jsem zapomněla na to moudro z druhé věty tohoto odstavce. Vítání léta tady
znamená ceremoniál, kdy na hlavu místního hrdiny posadí mega námořnický čepec a
tak započne nezměrné veselý trvající do ranních hodin nebo alespoň tak nám to
popsal náš finský kamarád a v našich českých myslích se tento popis
znásobil do rozměru hlučného pouličního festivalu. Realita byla poněkud
finštější. Na prostranství před divadlem se sešlo asi padesát důchodců v černém
(a to i přesto, že jsme jako instrukci dostaly obléknou to nejbarevnější, co tu
máme – naše kabáty - bílý a fialový
- byly v tu chvíli vidět asi i z Měsíce)a
další padesátka studentů v hnuso-overalech vyjadřující jejich univerzitní
příslušnost a připili si simou, což je limonáda, která chutná jako vykastrovaná
kombajnérka v ceně 2,5 eura za 1.5l. Zachrochtala do toho čtyřčlenná dechovka
skejťáků, nejaktivnější studentík se v 10 minutách vyslovil a bylo po
všem. A začalo pršet. Tak si české nanynky odnesly své naivní zásoby alkoholu
domů a oslavy započaly. V pozdních hodinách jsme se přesunuly na Vappu
home party k našim dvěma (asi z 5) finským kamarádů, přišla řada i na
proslulá slivovitz.
Započal můj pátý a poslední měsíc v Ledovém království. Příští zprávy očekávejte z Osla - tedy
další výlet, stokrát hurá.
Tradiční české Velikonoce, poskytly prostor pro zpověď
vcelku milé finské slečny (výjimka potvrzuje pravidlo),
fotka jí byla ukradena
Je krev, když zmrzne modrá? Řekla bych, že jo, protože každé
finské holčičce se dostane výchovy, hodné princezen. Dle mého rozsáhle výzkumu provedeného
kvalitativní technikou jsem ke svému zděšení zjistila, že už se nikdy nemohu
stát ztepilou, nezdolnou finskou ženou. Prostě chyba ve výchově a co hůř, ve
vzdělání. Kupříkladu, ve svých 12 letech jsem zmeškala křesťanský kemp, kdybych
se teď objevila v kostele v bílém s troufalou myšlenkou, hnali
by mě koštětem - bezvěrkyně. Ale nedělám si iluze, že je možné sbalit Fina
v 5 měsících. O finské „randící“ kultuře až později. Dovednosti
dospívajících žen fatálně ovlivňuje vzdělávací systém, který mimo jiné zahrnuje
tři roky kurzu šití a dva vaření. Neexistuje tedy něco jako finská žena - nevařila, nešila nebo jo? V rámci
výzkumu bylo odhaleno i několik tajemství prozrazující že bezmezná lidská
blbost na severu neumrzne. Důkazem je dívka, která podle vločky na mikrovlnce
vytušila, že tento pekelný stroj i chladí, tedy dokáže udržet vaši domácí
zmrzlinu v tuhém stavu i několik dní.
A k tomu lovu chlapů, ne jelenů, sobů a medvědů – tam
by problém nebyl. 80% finské půdy je
neosídleno a zbylých 20% jen tak, jak když v Čechách silničáři začnou
sypat. Z předchozí informace plyne, že většina toho co se tu hýbe a žije
je zvěř a místní muži jsou s ní pevně spjati. Proto společně s prvním
sněhem (což je asi tak na konci srpna) přestanou hledat samičky a uloží
se k zimnímu spánku, k dalším činům se proberou až na jaře
(začátek května). Má-li samička z exotických krajin zájem ulovit pupkatého
metalistu se zálibou v nahotě, musí se začít nakrucovat hned, když
vysvitne první paprsek, má-li štěstí, po dvou měsících ji začne sameček
zdravit, po třech se usmívá. Pamatuje-li si ji do dalšího jara, má asi vyhráno.
Máte celou zimu na doplnění vašeho křesťanského vzdělání!
Grilovačka uprostřed divočiny.
Pršelo a blejskalo se sedum neděl.
Pokud nemáte zájem stát se poctivou křesťankou, můžete se společně
s ostatními exotickými zvířátky bavit. Zatímco, byla Potyboty navštívit
domovinu, téměř nic se tu nedělo, proto se moje žurnalistická aktivita snížila
téměř na nulu, nebudu Vás přece krmit béčkovým žrádlem. Během této zoufalé doby
jsem se jedenkrát vypravila sama samotinká do klubu, kde probíhala školní
studentská párty. Věřila jsem, že tam bude celá zoo, ale nebyla. Tak jsem si
dala jedno pivo, ano opravdu PIVO, které tu naštěstí pro mě nechutná jako to
naše a vyčkávala, jestli třeba někdo nedorazí. Takhle to zní ještě víc
tragicky, než jak si na to vzpomínám. Ale přece bych hned neodešla, ušla jsem
tři kilometry na dvanácticentimetrových kopejtkách pro nic? Jenže osamělá laňka
přitahuje paroháče, pro které zima neznamená ne. Mírně vypelichané paroháče.
Prokletí bylo naštěstí zlomeno, pár zvířátek dorazilo a vysvobodilo laňku.
Kompromitující koláž z další povedené české party.
Design by Potyboty.
Po třech týdnech samotářské výcviku dorazila moje spřízněná
středoevropská špindíra a dovezla zásoby, české víno a slivovice tekly proudem tři
dny a tři noci. Pak nastal den čtvrtý, vyhrazen na kocovinu, která nepřišla.
Děsivé a skvělé. A mimochodem „Je tu vlhko“ prohlásila Potyboty. Něco na tom
bude, protože boty, ve kterých mi už není zima, začínají čvachtat. Obzvlášť
pokud se banda exotických exotů udržujících nucená přátelství vydá na barbecau
a rovnou do národního parku. Nechci, abyste nabyli dojmu, že je tu snad hezky,
to není… mokrý sníh, déšť a vlezlá zima byly součásti menu.
Pokud udržím tohle hlemýždí tempo, bude příští článek ze
Sněhové lhoty, která už nebude naprosto nechutná, mokrá a šedá a z období,
kdy jsou Finové v říji.
Tak zcela prvně, abych napsala tento článek, vydala jsem se
do kavárny-sice ne jediné ve Sněhové lhotě, ale jediné do které jsem z mnoha
důvodů ochotna vkročit. Patřičně jsem se nastrojila do svého staronového kabátu
prvotřídní finské značky Marimekko pořízeného v sekáči za 10 euro a bot
koupených v městě sexy mužů za víc než 100 euro, módní vesmír zůstal v rovnováze.
Teď tu sedím jako pozér s kávičkou a notebookem a tvářím se jako super
sofistikovaná spisovatelka, chcete mě? Intro bychom měli.
Už několik týdnů se těším, až budu moct s klidným srdcem
napsat - taje. Trvá to asi týden a nesmírně si to užívám. Už žádné kolo ve
smyku nebo minimální světelný rozdíl mezi dnem a nocí. Uvědomuji si, jak
škodolibě to zní, vzhledem k tomu apokalyptickému dění v naší malé
zemičce, ono to nakonec zase tak super krásné není, stále jsou tu ty kouzelné
hromady sněhu pokryté několika centimetry špíny, samozřejmě kvalitně
oloužičkované a to co odtaje, nám vyjeví svoje poklady – méně či více staré
výkaly místních psů, co nikdy nepoznali volný výběh. Škoda, že páničkové nejsou
tak striktní i co se týče úklidu. Takže se po dlouhé době divým. Uklízet
bobečky, tady na Severu není oblíbená aktivita.
Po výletu do Ruska mi začalo dlouhé bezvýletové období,
které mě společně s mým skvělým finančním stavem (o tom až později) uvrhlo
do mírných depresí. A do toho ty Velikonoce, nikdy mě nenapadlo spojovat jejich
otravnost se samotou, ale letos to tak asi bude. Je to jako Valentýn nejen pro
zamilované. Pokud neodjedete domů, přijede někdo za Vámi. To je přece nad
slunce jasné, že? No Fintýně ne, příště bych si to prosila písemně s dvouměsíčním
předstihem. Tímto křičím do světa, přijímám jakékoliv hovory a konverzace nebo
se z lehce ironické dívky stane zamindrákovaná otrava
Dneska to tu slepím z drobečků, co si tu sbírám už tak
nějak od začátku.
All inclusive
Zmínila jsem se už někdy o místním stravovacím systému. To
čemu mi doma běžně říkáme menza, je tady samoobslužnou restaurací, kde
zaplatíte 2,6 eura a máte téměř vše. Tato neuvěřitelně přitažlivá cena zahrnuje
hlavní chod – co se na talíř vejde, dvě sklenice nápojů – džus, domácí nealko
pivo, mléko, voda; salát – umíchej si sám a pečivo. Musím přiznat, že se tu
někdy přežírám, jen proto že můžu, ale moje malá česká dušička je velké nic
proti nenasytnosti skrčka jménem Viktor. Je mi asi po ramena, všude se vecpe a
sežere asi jako malá sviňka před porážkou a není to čech! Tento španělský jev
by se dal nazvat ostudou erasmáků, protože jeho podnos obvykle připomíná to, co
můžete sledovat, když si česká rodinka vezme půjčku na zájezd do Egypta
násobeno pěti. Na druhou stranu je zábava sledovat ty udivené a zděšené výrazy
všech co si jeho nálože všimnou. Původně jsem se s ním chtěla přátelit
protože je z Valencie, ale za to mi mučení osobnosti nestojí.
Pradlenka madlenka
Ani moje úžasnosti se neobejde bez takových činností jako je
praní. V přízemí mojí ubytovny se nachází cosi jako prádelna s rozpisem,
který možná někdo dodržuje, ale já teda ne. Obvykle využívám hodin, které
pokládám za veřejně volné… brzy ráno a pozdě v noci, s čímž je
spojeno také plížení v domácí mundůru s mastnými vlasy a make-up
postrádaje. Trochu bojovka. Kromě jednoho skvělého zážitku, kdy mi někdo
vyházel moji várku z pračky, se mi dařilo být inkognito. Až do minulého
týdne, kdy jsem se připletla do pracího cyklu finského kamaráda, jen finové tu
totiž mají tolik hader, že můžou potřebovat dvě pračky současně. A tenhle můj
kamarádíček mi po vstupu do síně ostudy oznámil vítězoslavně: „Já věděl, že je
to tvoje.“ … jak to sakra mohl tušit. V dalších minutách si mohl
prohlédnout moje sexy krajkované prádélko na cestě z pračky, a kdyby jen
to prádélko, to bylo totiž následováno těmi super pohodlnými bavlněnými
bombarďáky s hello kitty. Začnu používat rozpis, čestně slibuji.
Nekonečné Rusko
Potyboty pochopila, co znamenají Velikonoce a tak mě tu
nechala napospas mojí stydlivosti a nesamostatnosti. Už týden válčím jako
osamělý vojín Týnín s ruskou armádou. Ve škole začala nová studijní perioda
a tentokrát jsem zapsaná pouze v anglických skupinách, což v praxi znamená,
že teď nestuduji s finy ale s rusy, přesněji ruskami. Vážně jsem si
polepšila, dokonce jsem si ve slovníku vyhledala slovo kvokat. A aby toho
nebylo málo, na Velikonoce nám dorazí velkokníže Paša, aby obšťastnil svoji
Princeznu špindíru a jejího páchnoucího oře.
The snowman party - sněhuláky stavět nešlo, takže jsme si vytvořili falešnou vzpomínku.
Suvenýr-maker
A teď k mému finančnímu stavu. Jedním z nových předmětů
je Product design, kde pod vedením podezřele milé finské designérky navrhujeme
brýle. Součástí procesu je i výroba prototypu v ceně 160 euro. Jsem
potěšena i vyděšena.
Teď jdu svůj nastrojený zadek odnést zpět do brlohu, je to
boj, pořád to klouže a ty stockholmské boty přece jen nejsou tak pohodné jako
krásné.
Jak si pro sebe malujete Rusko? Odraz toho, co kdysi bývaly
Čechy? Násobeno dvěma, třemi, čtyřmi, tisícem? Světovou velmoc se silnou
tradicí zakořeněnou v každém centimetru půdy? Před okružní plavbou
Helsinki-Petrohrad jsem měla jistou představu, částečně uplácanou působením
místního ruského gangu a pokusy východních vševládců opít turistku rohlíkem. To
co mě ale čekalo, bylo víc ruské, než jsem si kdy myslela, že něco může být.
Díky zmrzlému moři, jsme parkovali parníček hodinu a půl, takže jsem měla
spoustu času studovat místní architekturu za špinavým oknem. Dokonce i
průmyslové budovy v přístavu jsou pozlacené a „podepírají“ je korintské
sloupy, tahle nádhera kontrastuje s fasádou podléhající rozkladu pátého stupně
a vymlácenými ocelovými okny, které jakoby uprchly z jiného světa, co se
tu snaží usilovně schovat. Ještě ani nemusíte vstoupit na pevnou půdu a už víte
o Rusku téměř vše.
Okno do Ruska
Pokud by Vám to náhodou nebylo jasné, rozhodně vystřízlivíte
během pasové kontroly. Drahocenné minuty určené pro jedno z nejkrásnějších
měst na světě (pravděpodobně vyhodnoceno asiaty)pomalu polyká nekonečná fronta
a úřednice se zlověstně přimhouřenýma očima. Nemůžu si nevzpomenout na hraniční
kontrolu z Občanského průkazu, vypadá to, že se do země pozlacené snad
nikdy nepodívám. Nakonec přece, mám první razítko ve svém novém voňavém pase
(cestovním dokladu, v posilovně jsem byla zatím jen jednou)! Potyboty a
Sporty jdou zase do světa.
První zastávka káva – tradice by se neměli porušovat. Jistě
jistě, architektura je spektakulární, ale po noci na lodi v kabině bez
okna je káva mnohem víc vzrušující zážitek, navíc s famózním rybízovým
koláčem. Za poslední měsíce zjišťuju, že cestování je pro mě hlavně zkoušení
místních dobrot a povalování v kavárnách, v tom jsme s Potyboty za
jedno.
Walking around the city
Výletuchy poletuchy
Tak prvně na výroku „Zima, jak v Rusku“ nejspíš fakt
něco bude. Interfernet hlásal do světa pouhých -8°C, ale existují jen dvě
možnosti. Bylo -40, takže telefonu namrzl čip nebo je ruská zima stejně vlezlá
jako samotní rusáci. Jinak to byl ale fajnový výlet, těch 5 hodin nám nakonec
stačilo k běhu kolem nejvýznamnějších památek, tolik zlata mi málem
vypálilo zrak. A taky to stačilo k tomu, abych věděla, že Rusko teda
rozhodně není destinace, kterou budu vyhledávat. Ne že by to město nebylo pěkné
– s asiaty nemohu nesouhlasit, ale ten smog! Kolem Zimního paláce vede
osmiproudovka, to jsou vážně ideální podmínky, pro vychutnávání romantické
atmosféry. Pokud Vás přepadne hlad, stačí jen otevřít ústa a město Vás nakrmí.
Výpary tady mají totiž konzistenci lepkavého finského jogurtu. O největší
zábavu se nám postarali chlapíci na tržnici, kteří se nám usilovně snažili
prodat matriošky za skvělé ceny, hlavně proto, že jsme mladé, krásné, chudé
studentky. Teda pokud jsme si to z ruštiny přeložily správně. Protože
halóóó, za celnicí už neumí nikdo ani kváknout jinak než pozlaceně.
Ale aby to nevypadalo, že jsem nevděčnice nevděčná, nám se
to vážně líbilo. Na lodi jsme si sosnuli levné a dobré víno, mastily karty a
urputně se snažily nevnímat mlaskání naši čínské spolucestující. V Petrohradu
jsme se vyfotily u dortu (Church of the Savior on the Spilled Blood), podívaly
se na ruskou módu a nakonec zakoupily zásoby vodky. S pocitem, že mám dost
na pár měsíců, po včerejší akci v mém doupátku už nemám důvod být tak
naivní.