sobota 1. června 2013

Ticho po pěšině

A to je kaňjec přátelé. Chápu Váš zármutek, přicházíte o svůj čtrnáctidenní chleba a váš život se bezmála stane povrchním a bez napětí. Ten můj se vrací do toho, co bylo normální, konec povrchním starostem a nekonečným radostem. Je to jako si psát epitaf. 

Žila tam,
mrzla, odstrčena v koutku pro špínu východní,
spolu s posledním sněhem zmizela i poslední odtažitost,
srdce jim roztála,
byla vtažena. 
A teď se vrací,
realito, vzdej se!
Realitě vzdej se!

Nebo tak nějak. Básník ze mě asi nebude, leda nějaký nepochopený. Nevidím důvod tohle protahovat, vždycky mi připadalo, že k dobrému steaku nejsou omáčky, tak úplně potřeba. Fintýně zdar, budu si držet palce, aby byl důvod začít brzy blogovat znovu.
Finsko krvácí, půlnoc

čtvrtek 23. května 2013

Udělej puu puu


plesáme, rapujeme
Mám takový špatný pocit, že s blížícím koncem přicházím o ironický nadhled a pověstný ostrovtip. Nevím, odkud se to vzalo, ale prostě je to tu. Mám to tu ráda! I přes sněho a hnuso, finy s unifikovaným neveselým obličejem a nespočet ruských spoluopičanů. Jedno z možných vysvětlení je to, že se pohybuji už několik dnů… nebo týdnů ve stavu z „kocovinky zpět na hladinu" a plaveme dál. Kolotoč rozlučkových pártošek se tvářil skoro nekonečně, až na to, že zítra bude ta moje a tak už vidím na konec tunelu, je tam tma. 

Osvědčilo se mi, že jsem naprosto nemožná v loučení a to jak za stavu střízlivosti, tak v úpadku mysli. Moje oblíbená věta je "Have a nice life", nedokážu být prostě tak optimistická a předstírat, že si opravdu myslím, že se ještě někdy uvidíme a tak se děsím zítřka. Zítřků. 
  
Ovšem, abych nenechala umřít mé zábavné já (nebo přinejmenším to trapné), je třeba zaznamenat, jak taková poslední párty může vypadat.

1. Masked ball - organizováno těmi nejpřátelštějšími Litevkami, co po světě kráčí. Jsou tak vtipné, krásné a všudypřítomné, pokud zapomenete tleskat, rády se Vám připomenou. Pokud, jste si nepřečetli program JEJICH plesu, rády Vám ho zopakují i několikrát. "Tak tančete, tančete, je to rumba, raz dva tři… Hop, upadl jsi, Jirko!. Jirko, i když je to techno, jsi na plese, tak prosím, tančete, tančete, bude to waltz." My ženy prozři-vší, vybaveny 4,7% nápoji, jsme se odstřelily již ze startu. Akce, která byla neoficiálně zvolena za nejhorší party erasmus roku měla ovšem poněkud parádní afterparty. Tančete, tančete.
jezerní ženy
2. After Masked ball - pokusily se organizovat poněkud opomínané Litevky. Dojezd, jako každý jiný, proběhl v místním klubíku, kde na nás čekala velká finská šou. Po dalších pár střelách do krevního oběhu z nitra gigantické vagíny konečně vkročila na podium hvězda. Finský rap je pecka! Prototyp místního muže - tlusťoch v kapsáčích a rybářské čepičce - vystoupil pro nadšené publikum (20 finů a 20 erasmáků - pod obraz). Z nejhorší párty roku, se rázem stala ta, co bude zcela jistě nezapomenutelná. 
3. Den poté, opět se loučíme - po rozjezdu, after v klubíku, kam jsme se vzdorovitě (české trio) rozhodly nevyrazit a stáhly k sobě do pekel pár dušiček. Naprosto nevyžádaně finskou krasotinku, která mi zakempovala v kuchyni a i přes většinovou nelibost, se rozhodla zůstat a otravovat nám krásným lidem naše krásné životy.
Vytrženo z kontextu, který stejně nedával smysl:
K: Já jsem z Česka.
Finská krasotinka: Ahaaaa, takže ty jsi Ruska (se spokojeným výrazem).
Ano, je to potvrzeno, jsme předměstí velmoci, které už i tak zabírá snad 3/4 světa. 
Mnohem příjemnější dušičkou byl týpek z velkým T z Nepálu. Ještě teď, když si na tu noc vzpomenu, řeknu si v hlavě chi chi. Za pomoci běžných domácích potřeb a bylinek, oregano či co, nám vyčaroval téměř domácí pohodu. Chi chi. 
4., 5., 6… - barbecau, piknik, procházka, kulečník, pivo, posezeníčko na koberci… a kolotoooooč brzdí.

Part dva

Ve chvílích výjimečné střízlivosti, či pokusech o ni, stále ještě navštěvujeme školské zařízení. V posledních dnech, jsme si spolu s Potyboty uplácaly sklolaminátovou loďku, která snad i docestuje k domovu a výhledově z ní bude nejlépe pelech pro kočku nebo třeba truhlík. Brýle jsou dokončeny i zaplaceny (hauuuu), pokud nebudu lenoch - pravděpodobnost nízká, bude zveřejněn vývoj, postup, práce, utrpení.

Part tři

barbecau
Cestujemé. Snažíme se, co to jde. Hlavní myšlenkou je najít místo na piknik, kde se budeme moci pohodlně povalovat, několik hodin. Ideálně s radlerem (zrak Vás neklame, teda alespoň pokud čtete radler, i zde existuje tato milá dvouprocentní limonáda, akorát nestojí dvacku). Protože je ale konec a víme, že už nebudeme věky hladovět, nejsme tak úplně socky, na pikniček si ty kouzelné plechovčičky kliďánko zakoupíme čtyři, což je cena přibližně tak vysoká, jako dát si 4 margarity na vyhřáté zahrádce v baru.

Part čtyři

I přes všechno mé nově nabyté nadšení, stále nejsem schopna akceptovat, to jak mě neakceptuje ruská komunita. Poslední doslova třešničkou na dortu byla to vřelé rozloučení mé ruské spolubydlící, tentokrát té psí. V posledních týdnu mi dvakrát zanechala v kuchyni hovno naprosto obřího rozměru a její skvělá panička, ho přišla uklidit i o několik desítek hodin později. Moje revanš ovšem byl opravdové bordelárium, po probíhajících rozlučkách. Cha!

A to není konec, ještě jeden slovní průjem bude zaslán z letiště. Teď mě čeká loučení a pak týden s mojí drahou maminkou, která mi mimo jiné pomůže zabalit, kabátky a botičky, kterých mám víc, než jsem plánovala.

Pro tvrďáky: 

čtvrtek 9. května 2013

Jednoho Nora, prosím


Než začnu s osloskými chvalozpěvy musím se podělit o jeden z posledních údivů, co tady bude kdy zmíněn. Nedávno jsem tu s lehkou ironií popisovala začátek léta a ještě chvíli předtím byla zmíněna finská randící nekultura. Ale musím to čestně potvrdit, léto už je tady. Všechno začala podivným momentem na schodišti v dílnách, kde mě zvesela pozdravil Fin, kterého jsem poznala v jednom z místních klubíků (jsou tu přesně dva) a který mě úspěšně ignoroval celé tři měsíce. Dospěla jsem k názoru, že byl zpitý natolik, že si mě nepamatuje a ono ejhle, přišlo léto a chlapec se probral z amnézie. To jsem ještě neměla ani potuchy o tom, že je to první vlaštovka přicházejícího léta. To nejsilněji udeřilo na poslední párty. Nejeden Fin nás s Potyboty obdařil úsměvem, někteří se dokonce rozhovořili (co na tom, že finsky a vzhledem k jejich stavu, ani nebyli schopni přepnout do internacionálu) a totální překvapení, které mi  téměř přineslo srdeční zástavu, bylo když mi jeden z nich sáhnul na moje epesní pozadí a jsem si celkem jistá, že to nebyl omyl. A druhotný znak tohoto období je teda to teplo, abych nezapomněla.

Jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme

Oslo. Výlet doslova za všechny prachy, který vyvolal téměř emocionální orgasmus. A to i přesto, že celá tahle hurá akce byla na nejvyšším stupni socka výletnictví.

vymetání černých děr v Helsinkách
Celá story začíná už v Helsinkách, kde se duo Sporty a Potyboty vydalo do čtvrti, kterou v průvodci popisují jako bohémskou, ve skutečnosti je to spíš takový chudý příbuzný všemi milované brněnské Veveří (pro ty co nejsou všichni: ulice se zvýšenou frekvencí barovosti, ne tak zcela v centru města). Zde započala akce levné pivo, ze které se zákonitě musela stát tour de bar. S každým dalším pivem, rostla naše odvaha navštívit pravé finské metal doupě. Na letiště jsme dorazily mírně nakřápnuté a dovedly večer do finále čerstvou zásobou českého vína. Tedy noc první – ubytovna: Lavička, kam moc nesvítí, je blízko toaletám.

Holmenkollen - 1. výhled na Oslo, 2. o deset minut později
 (aneb skandinávské počasí)
Po třech hodinkách kvalitního opileckého spánku bylo načase vydat se za svým cílem. V letadle jsme nedostaly ani kafe, pfff, kam ten svět spěje. Oslo nás ale přivítalo s otevřenou náručí, jako hodná babička s drdolem a čerstvou buchtou. Až na to, že buchtu nám nikdo nedal. Propastný rozdíl mezi Finy a Nory, možná spíš mezi Finy a celým světem. Byli milý, dokonce jsme podezřívali autobusáky, že prošli školením přátelskosti. A bylo teplo, velké teplo, připekla jsem si čelo a vypadala jako chodící semafor. A prostě tak nějak všechno… čisto, tak že fotka vypadá jako dokonalá vizualizace. No a chlapy… ti jsou tááák všechno. Jako nejlepší zboží k pokoukání jsme shledaly mladé otce. Mňam. Kávičku jsme si daly v socka provedení  (v kelímku z nejmenovaného fastfoodu) a vzaly si ji k moři, stravovaní proběhlo v dalším nejmenovaném bagetovém fastfoodu, do kterého se u nás chodí jen svátečně, v Norsku byl tou nejekonomičtější variantou (cena sendviče byla jen nepatrně vyšší než toho našeho, zatímco vše ostatní je třeba násobit nejméně třemi). A jako správné šetřilky jsme všechno prochodily po svých, což přivodilo nemilý následek mojí noze, přesněji nártu – vyrostlo na něm cosi podobné grepu, co mi dočasně způsobilo ochrnutí palce. Potyboty byla statečná a ani mě nezmlátila, za to věčné fňukání, velké díky ženo. Noc jsme strávily u známé známého, která nás dokonce nakrmila - je dobré mít známé, co mají známé.
 
poslední pohled na zemi zaslíbenou

Druhý den jsme se rozšoupnuly (ne nešly jsme se najíst jako dospělý lidé) a vydaly se na výlet lodí. Dvě hodiny povoženíčka kolem pobřeží a ostrovů s chatičkami prominentních Norů. Tam padlo konečné rozhodnutí, hledá se Nor! Zcela pragmaticky nebo spíš vypočítavě. To prostě nemohlo být naposled, co jsme tam byly. Noc třetí byla zasvěcena opět letišti Helsinki. Bydlet ve Sněhové lhotě má totiž spoustu již zmíněných nevýhod a další v řadě je i ta, že po 11 večer do téhle díry už autobus ani vlak nezavítá. Tedy v konečném součtu jedenáct hodin nekvalitního stránku, břicho nacpané sendviči v akci a nohou, zralou k amputaci jsme dorazily domů. I přes všechny útrapy se ještě teď culím, jak měsíček na hnůj. To je země zaslíbená!

pátek 3. května 2013

Chladné léto a přikládání do ohýnku



Dost dobře nevím, jak to dnes uchopit. Finové sice tvrdí, že začalo léto, dokonce to ztvrdily oficiální skoro-slavností, ale očima špinavé výchoďačky je to tak různě, pracovně tomuto období přezdíváme hnuso. I když dnešek, lze prohlásit za jeden z těch lepších dnů, alespoň co se počasí týče, dokonce jsem si pro inspiraci koupila láhev nekřesťansky drahého vína a grisiny, sluním se v nejteplejším svetru a snažím se zplodit další kapitolu mého veledíla. Už jsem téměř v polovině obou ?lahůdek? a začíná to vypadat spíš na slovní průjem, než na něco ke čtení.

I přes výslovné varování jsem se pod vlivem 11,5 procentního vína (na kterém píší, že voní po citrusech… snažím se to nevdechovat, když polykám) rozhodla opět kopnout do radioaktivního hnoje. Pokud se po několika dnech ztratím z povrchu zemského, znamená to v první řadě, že google překladač je kvalitní nástroj a neposledně taky to, že byste si měli uvědomit, že existují velmoci o kterých, není radno vypustit z mordy křivého slůvka. Pokud přežiji bez úhony, nabízím své postřehy mexickým produkčním studiím.


Sebevražedná mise

Socka piknik u řeky v Porvoo (photo by M. Šebková)

V posledním týdnu jsem se zcela nechtěně stala součástí posledního jednání ruského milostného příběhu. Než se začnete děsit, byla jsem jen vedlejší postava, téměř nezávislý pozorovatel, který jednu chvíli fandil straně první, pak druhé a pak už žádné, protože zbytečné protahování závěrečné scény nemá nikdo rád. Ona totiž velectěná princezna dostala pár pátků zpátky trochu roupy a tak jí vídám každé ráno, jak se nenápadně plíží z vedlejšího bytu (pochopitelně osídleného pohledným mladým RUSKÝM jinochem). Přes všechny předpoklady a domněnky velekníže nejspíš bude jen blb, ale hluchý a slepý není, tak se zlým tušením přijel na nečekanou kontrolu, princezna se štěstím vyvázla.

Dalšího pátku, když byla její výsost po hodinách příprav konečně oděna a připravena na slavnostní večeři, přiřítil se velkokníže znova… a bylo zle. Jako bych už tak dost netrpěla při těch hodinách skype-hádek, teď jsem to měla hezky v přímém přenosu. Princezna konečně našla dostatek slušnosti, aby velkoknížete pustila k vodě, jenže to jsme ještě netušili, že se pán nerad koupe a k vodě prostě jen tak nepůjde.


Problikávající scény: princezna za sebou zabouchne dveře, já sedím v kuchyni, velkokníže rozdýchává první nával vzteku v princeznině komnatě, velkokníže mě žádá o moje klíče od pevnosti, já se bojím a dávám mu je, částečně fandím jeho snaze bojovat za pravou lásku, velkokníže odchází, velkokníže se vrací a používá můj telefon, vyděšeně googluji čísla taxi služby, velkokníže odchází… někde během pronásledovací akce kočáru princezny ztrácí pas (nebo ho jen někam šikovně schová). Ráno: Probouzím se a nalézám byt okupovaný velkoknížete, odvážně si vyžádám klíče a pak už zbaběle prchám na celodenní výlet (který byl mimochodem famózní, Porvoo je moc fajnový místečko pro socka pikniky). Mezitím přijímám špionážní pokyny od princezny, je ničitel stále v pevnosti? Po návratu zcela zdrcena zjišťuji, že se bitevní pole opět přesunulo do naší kuchyně. Neděli trávím plížením k lednici a na záchod, snažím se skrýt svoji existenci, v pondělí ve večerních hodinách kníže konečně odplave zpět na mafiánský břeh světa. Vysvětlení mé osobě podané: Velkokníže přišel o cestovní doklady a tak nemohl opustit Ledové království v termínu ihned, já jsem totiž asi hluchá, blbá a slepá, abych si myslela, že ruská byrokracie umožňuje získání pasu, během víkendu. Jsem zkušená cestovatelka a vím, že skoro celý víkend zabre jen celní kontrola. Můžeme jen tajně doufat, že tahle tragická komedie nebude mít takovou sledovanost, aby stála za pokračování.

Moje drahé české "sestry"
 rozesmáté z vlastní naivní představy zdejších oslav

Léto slavnostně dorazilo

Finská party, na které byli Finové ochotni
 s námi komunikovat - aneb přišlo léto
(photo by K. Silvola)

A trochu na zklidnění emocí, něco chladně finského. Pokud se tady na tomhle místě něco naučím, tak je to neočekávat, ale předpokládat. V praxi tedy z toho co očekáváte, uberte nejméně 90% a pak přijmete tento předpoklad. 30. dubna v naší malé prohnilé zemičce probíhají různé slavnosti provázené nespoutaný alkoholovým veselým. Ve chvíli, kdy jsem zavětřila, že místní mají něco, co nazývají Vappu, mé srdce zaplesalo a totálně jsem zapomněla na to moudro z druhé věty tohoto odstavce. Vítání léta tady znamená ceremoniál, kdy na hlavu místního hrdiny posadí mega námořnický čepec a tak započne nezměrné veselý trvající do ranních hodin nebo alespoň tak nám to popsal náš finský kamarád a v našich českých myslích se tento popis znásobil do rozměru hlučného pouličního festivalu. Realita byla poněkud finštější. Na prostranství před divadlem se sešlo asi padesát důchodců v černém (a to i přesto, že jsme jako instrukci dostaly obléknou to nejbarevnější, co tu máme – naše kabáty  - bílý a fialový -  byly v tu chvíli vidět asi i z Měsíce)a další padesátka studentů v hnuso-overalech vyjadřující jejich univerzitní příslušnost a připili si simou, což je limonáda, která chutná jako vykastrovaná kombajnérka v ceně 2,5 eura za 1.5l. Zachrochtala do toho čtyřčlenná dechovka skejťáků, nejaktivnější studentík se v 10 minutách vyslovil a bylo po všem. A začalo pršet. Tak si české nanynky odnesly své naivní zásoby alkoholu domů a oslavy započaly. V pozdních hodinách jsme se přesunuly na Vappu home party k našim dvěma (asi z 5) finským kamarádů, přišla řada i na proslulá slivovitz.

Započal můj pátý a poslední měsíc v Ledovém království.  Příští zprávy očekávejte z Osla - tedy další výlet, stokrát hurá.

úterý 16. dubna 2013

Kulturní výzkum


Tradiční české Velikonoce, poskytly prostor pro zpověď
vcelku milé finské slečny (výjimka potvrzuje pravidlo),
fotka jí byla ukradena
Je krev, když zmrzne modrá? Řekla bych, že jo, protože každé finské holčičce se dostane výchovy, hodné princezen.  Dle mého rozsáhle výzkumu provedeného kvalitativní technikou jsem ke svému zděšení zjistila, že už se nikdy nemohu stát ztepilou, nezdolnou finskou ženou. Prostě chyba ve výchově a co hůř, ve vzdělání. Kupříkladu, ve svých 12 letech jsem zmeškala křesťanský kemp, kdybych se teď objevila v kostele v bílém s troufalou myšlenkou, hnali by mě koštětem - bezvěrkyně. Ale nedělám si iluze, že je možné sbalit Fina v 5 měsících. O finské „randící“ kultuře až později. Dovednosti dospívajících žen fatálně ovlivňuje vzdělávací systém, který mimo jiné zahrnuje tři roky kurzu šití a dva vaření. Neexistuje tedy něco jako finská žena -  nevařila, nešila nebo jo? V rámci výzkumu bylo odhaleno i několik tajemství prozrazující že bezmezná lidská blbost na severu neumrzne. Důkazem je dívka, která podle vločky na mikrovlnce vytušila, že tento pekelný stroj i chladí, tedy dokáže udržet vaši domácí zmrzlinu v tuhém stavu i několik dní. 

A k tomu lovu chlapů, ne jelenů, sobů a medvědů – tam by problém nebyl.  80% finské půdy je neosídleno a zbylých 20% jen tak, jak když v Čechách silničáři začnou sypat. Z předchozí informace plyne, že většina toho co se tu hýbe a žije je zvěř a místní muži jsou s ní pevně spjati. Proto společně s prvním sněhem (což je asi tak na konci srpna) přestanou hledat samičky a uloží se k zimnímu spánku, k dalším činům se proberou až na jaře (začátek května). Má-li samička z exotických krajin zájem ulovit pupkatého metalistu se zálibou v nahotě, musí se začít nakrucovat hned, když vysvitne první paprsek, má-li štěstí, po dvou měsících ji začne sameček zdravit, po třech se usmívá. Pamatuje-li si ji do dalšího jara, má asi vyhráno. Máte celou zimu na doplnění vašeho křesťanského vzdělání!

Grilovačka uprostřed divočiny.
Pršelo a blejskalo se sedum neděl.
Pokud nemáte zájem stát se poctivou křesťankou, můžete se společně s ostatními exotickými zvířátky bavit. Zatímco, byla Potyboty navštívit domovinu, téměř nic se tu nedělo, proto se moje žurnalistická aktivita snížila téměř na nulu, nebudu Vás přece krmit béčkovým žrádlem. Během této zoufalé doby jsem se jedenkrát vypravila sama samotinká do klubu, kde probíhala školní studentská párty. Věřila jsem, že tam bude celá zoo, ale nebyla. Tak jsem si dala jedno pivo, ano opravdu PIVO, které tu naštěstí pro mě nechutná jako to naše a vyčkávala, jestli třeba někdo nedorazí. Takhle to zní ještě víc tragicky, než jak si na to vzpomínám. Ale přece bych hned neodešla, ušla jsem tři kilometry na dvanácticentimetrových kopejtkách pro nic? Jenže osamělá laňka přitahuje paroháče, pro které zima neznamená ne. Mírně vypelichané paroháče. Prokletí bylo naštěstí zlomeno, pár zvířátek dorazilo a vysvobodilo laňku.

Kompromitující koláž z další povedené české party.
Design by Potyboty.
Po třech týdnech samotářské výcviku dorazila moje spřízněná středoevropská špindíra a dovezla zásoby, české víno a slivovice tekly proudem tři dny a tři noci. Pak nastal den čtvrtý, vyhrazen na kocovinu, která nepřišla. Děsivé a skvělé. A mimochodem „Je tu vlhko“ prohlásila Potyboty. Něco na tom bude, protože boty, ve kterých mi už není zima, začínají čvachtat. Obzvlášť pokud se banda exotických exotů udržujících nucená přátelství vydá na barbecau a rovnou do národního parku. Nechci, abyste nabyli dojmu, že je tu snad hezky, to není… mokrý sníh, déšť a vlezlá zima byly součásti menu.
Pokud udržím tohle hlemýždí tempo, bude příští článek ze Sněhové lhoty, která už nebude naprosto nechutná, mokrá a šedá a z období, kdy jsou Finové v říji.

pátek 29. března 2013

Rutina a drobky

Překrásné jaro ve Sněhové lhotě

Tak zcela prvně, abych napsala tento článek, vydala jsem se do kavárny-sice ne jediné ve Sněhové lhotě, ale jediné do které jsem z mnoha důvodů ochotna vkročit. Patřičně jsem se nastrojila do svého staronového kabátu prvotřídní finské značky Marimekko pořízeného v sekáči za 10 euro a bot koupených v městě sexy mužů za víc než 100 euro, módní vesmír zůstal v rovnováze. Teď tu sedím jako pozér s kávičkou a notebookem a tvářím se jako super sofistikovaná spisovatelka, chcete mě? Intro bychom měli.

Už několik týdnů se těším, až budu moct s klidným srdcem napsat - taje. Trvá to asi týden a nesmírně si to užívám. Už žádné kolo ve smyku nebo minimální světelný rozdíl mezi dnem a nocí. Uvědomuji si, jak škodolibě to zní, vzhledem k tomu apokalyptickému dění v naší malé zemičce, ono to nakonec zase tak super krásné není, stále jsou tu ty kouzelné hromady sněhu pokryté několika centimetry špíny, samozřejmě kvalitně oloužičkované a to co odtaje, nám vyjeví svoje poklady – méně či více staré výkaly místních psů, co nikdy nepoznali volný výběh. Škoda, že páničkové nejsou tak striktní i co se týče úklidu. Takže se po dlouhé době divým. Uklízet bobečky, tady na Severu není oblíbená aktivita.

Po výletu do Ruska mi začalo dlouhé bezvýletové období, které mě společně s mým skvělým finančním stavem (o tom až později) uvrhlo do mírných depresí. A do toho ty Velikonoce, nikdy mě nenapadlo spojovat jejich otravnost se samotou, ale letos to tak asi bude. Je to jako Valentýn nejen pro zamilované. Pokud neodjedete domů, přijede někdo za Vámi. To je přece nad slunce jasné, že? No Fintýně ne, příště bych si to prosila písemně s dvouměsíčním předstihem. Tímto křičím do světa, přijímám jakékoliv hovory a konverzace nebo se z lehce ironické dívky stane zamindrákovaná otrava
Dneska to tu slepím z drobečků, co si tu sbírám už tak nějak od začátku.

All inclusive

Zmínila jsem se už někdy o místním stravovacím systému. To čemu mi doma běžně říkáme menza, je tady samoobslužnou restaurací, kde zaplatíte 2,6 eura a máte téměř vše. Tato neuvěřitelně přitažlivá cena zahrnuje hlavní chod – co se na talíř vejde, dvě sklenice nápojů – džus, domácí nealko pivo, mléko, voda; salát – umíchej si sám a pečivo. Musím přiznat, že se tu někdy přežírám, jen proto že můžu, ale moje malá česká dušička je velké nic proti nenasytnosti skrčka jménem Viktor. Je mi asi po ramena, všude se vecpe a sežere asi jako malá sviňka před porážkou a není to čech! Tento španělský jev by se dal nazvat ostudou erasmáků, protože jeho podnos obvykle připomíná to, co můžete sledovat, když si česká rodinka vezme půjčku na zájezd do Egypta násobeno pěti. Na druhou stranu je zábava sledovat ty udivené a zděšené výrazy všech co si jeho nálože všimnou. Původně jsem se s ním chtěla přátelit protože je z Valencie, ale za to mi mučení osobnosti nestojí.

Pradlenka madlenka

Ani moje úžasnosti se neobejde bez takových činností jako je praní. V přízemí mojí ubytovny se nachází cosi jako prádelna s rozpisem, který možná někdo dodržuje, ale já teda ne. Obvykle využívám hodin, které pokládám za veřejně volné… brzy ráno a pozdě v noci, s čímž je spojeno také plížení v domácí mundůru s mastnými vlasy a make-up postrádaje. Trochu bojovka. Kromě jednoho skvělého zážitku, kdy mi někdo vyházel moji várku z pračky, se mi dařilo být inkognito. Až do minulého týdne, kdy jsem se připletla do pracího cyklu finského kamaráda, jen finové tu totiž mají tolik hader, že můžou potřebovat dvě pračky současně. A tenhle můj kamarádíček mi po vstupu do síně ostudy oznámil vítězoslavně: „Já věděl, že je to tvoje.“ … jak to sakra mohl tušit. V dalších minutách si mohl prohlédnout moje sexy krajkované prádélko na cestě z pračky, a kdyby jen to prádélko, to bylo totiž následováno těmi super pohodlnými bavlněnými bombarďáky s hello kitty. Začnu používat rozpis, čestně slibuji.

Nekonečné Rusko

Potyboty pochopila, co znamenají Velikonoce a tak mě tu nechala napospas mojí stydlivosti a nesamostatnosti. Už týden válčím jako osamělý vojín Týnín s ruskou armádou. Ve škole začala nová studijní perioda a tentokrát jsem zapsaná pouze v anglických skupinách, což v praxi znamená, že teď nestuduji s finy ale s rusy, přesněji ruskami. Vážně jsem si polepšila, dokonce jsem si ve slovníku vyhledala slovo kvokat. A aby toho nebylo málo, na Velikonoce nám dorazí velkokníže Paša, aby obšťastnil svoji Princeznu špindíru a jejího páchnoucího oře.
The snowman party - sněhuláky stavět nešlo,
takže jsme si vytvořili falešnou vzpomínku.

Suvenýr-maker

A teď k mému finančnímu stavu. Jedním z nových předmětů je Product design, kde pod vedením podezřele milé finské designérky navrhujeme brýle. Součástí procesu je i výroba prototypu v ceně 160 euro. Jsem potěšena i vyděšena.

Teď jdu svůj nastrojený zadek odnést zpět do brlohu, je to boj, pořád to klouže a ty stockholmské boty přece jen nejsou tak pohodné jako krásné.

neděle 17. března 2013

From Russia with love

Tradice

Jak si pro sebe malujete Rusko? Odraz toho, co kdysi bývaly Čechy? Násobeno dvěma, třemi, čtyřmi, tisícem? Světovou velmoc se silnou tradicí zakořeněnou v každém centimetru půdy? Před okružní plavbou Helsinki-Petrohrad jsem měla jistou představu, částečně uplácanou působením místního ruského gangu a pokusy východních vševládců opít turistku rohlíkem. To co mě ale čekalo, bylo víc ruské, než jsem si kdy myslela, že něco může být. Díky zmrzlému moři, jsme parkovali parníček hodinu a půl, takže jsem měla spoustu času studovat místní architekturu za špinavým oknem. Dokonce i průmyslové budovy v přístavu jsou pozlacené a „podepírají“ je korintské sloupy, tahle nádhera kontrastuje s fasádou podléhající rozkladu pátého stupně a vymlácenými ocelovými okny, které jakoby uprchly z jiného světa, co se tu snaží usilovně schovat. Ještě ani nemusíte vstoupit na pevnou půdu a už víte o Rusku téměř vše.
Okno do Ruska

Pokud by Vám to náhodou nebylo jasné, rozhodně vystřízlivíte během pasové kontroly. Drahocenné minuty určené pro jedno z nejkrásnějších měst na světě (pravděpodobně vyhodnoceno asiaty)pomalu polyká nekonečná fronta a úřednice se zlověstně přimhouřenýma očima. Nemůžu si nevzpomenout na hraniční kontrolu z Občanského průkazu, vypadá to, že se do země pozlacené snad nikdy nepodívám. Nakonec přece, mám první razítko ve svém novém voňavém pase (cestovním dokladu, v posilovně jsem byla zatím jen jednou)! Potyboty a Sporty jdou zase do světa.

První zastávka káva – tradice by se neměli porušovat. Jistě jistě, architektura je spektakulární, ale po noci na lodi v kabině bez okna je káva mnohem víc vzrušující zážitek, navíc s famózním rybízovým koláčem. Za poslední měsíce zjišťuju, že cestování je pro mě hlavně zkoušení místních dobrot a povalování v kavárnách, v tom jsme s Potyboty za jedno.

Walking around the city

Výletuchy poletuchy
Tak prvně na výroku „Zima, jak v Rusku“ nejspíš fakt něco bude. Interfernet hlásal do světa pouhých -8°C, ale existují jen dvě možnosti. Bylo -40, takže telefonu namrzl čip nebo je ruská zima stejně vlezlá jako samotní rusáci. Jinak to byl ale fajnový výlet, těch 5 hodin nám nakonec stačilo k běhu kolem nejvýznamnějších památek, tolik zlata mi málem vypálilo zrak. A taky to stačilo k tomu, abych věděla, že Rusko teda rozhodně není destinace, kterou budu vyhledávat. Ne že by to město nebylo pěkné – s asiaty nemohu nesouhlasit, ale ten smog! Kolem Zimního paláce vede osmiproudovka, to jsou vážně ideální podmínky, pro vychutnávání romantické atmosféry. Pokud Vás přepadne hlad, stačí jen otevřít ústa a město Vás nakrmí. Výpary tady mají totiž konzistenci lepkavého finského jogurtu. O největší zábavu se nám postarali chlapíci na tržnici, kteří se nám usilovně snažili prodat matriošky za skvělé ceny, hlavně proto, že jsme mladé, krásné, chudé studentky. Teda pokud jsme si to z ruštiny přeložily správně. Protože halóóó, za celnicí už neumí nikdo ani kváknout jinak než pozlaceně. 

Ale aby to nevypadalo, že jsem nevděčnice nevděčná, nám se to vážně líbilo. Na lodi jsme si sosnuli levné a dobré víno, mastily karty a urputně se snažily nevnímat mlaskání naši čínské spolucestující. V Petrohradu jsme se vyfotily u dortu (Church of the Savior on the Spilled Blood), podívaly se na ruskou módu a nakonec zakoupily zásoby vodky. S pocitem, že mám dost na pár měsíců, po včerejší akci v mém doupátku už nemám důvod být tak naivní.

Příští zastávka Oslo.